Jdi na obsah Jdi na menu
 

Středověké opevnění města Svitavy: rozvoj opevnění a jeho následný úpadek

9. 12. 2012

syhradbykdysi.jpg

V průběhu druhé čtvrtiny 15. století došlo k velkému rozvoji v opevňování měst. Projevovala se stále intenzivnější tendence k zaktivnění obrany a jejímu oddálení od městské zástavby. Dosavadní fortifikační systémy byly převážně namířeny k pasivní obraně. Celé složité uspořádání valu, příkopu a dvou hradebních zdí mělo především znemožnit, popřípadě ztížit útočníkovi přiblížení se k hlavní hradbě a tím odvrátit její ztečení.

Jednotlivé části seriálu: 1/4 - 2/4 - 3/4 - 4/4

Je třeba si představit, jak bylo například obtížné přenášení žebříků přes val do příkopů, dále přes parkánovou zeď až k hlavní hradbě, která bývala 6-10 metrů vysoká. Totéž platilo o transportu bouracího beranu a obléhací věže. Řádně opevněné a osazené město bylo proto před rozšířením střelných zbraní i pro odhodlaného útočníka velmi tvrdým oříškem.

Obrana musí být aktivní

Situace se však výrazně změnila zavedením střelných zbraní. Pomocí nich mohl totiž útočník působit na dálku přímo na hlavní hradbu a způsobit postupně stavební poruchy, které nakonec vážně ohrozily její obrannou funkci. Při dosavadním systému fortifikací bylo postavení útočníka velmi jednoduché. Obrana střelnými zbraněmi se totiž nemohla úspěšně rozvinout pro nedostatek bočních paleb. Nebyly pro ně uzpůsobeny ani věže hlavní hradby, kdežto u parkánové hradby, myšlené doposud jako pouhá pasivní překážka, neexistovaly bašty vůbec.

Obránce musel proto přejít od pasivity k aktivitě, což se projevilo především přenosem těžiště obrany z hlavní na parkánovou hradbu, která byla nadto často posílena četnými baštami, jež umožňují boční palbu. Palebná síla obránce tím značně zintenzivněla a vyšla vstříc útočníkovi, vzdalujíc současně působení jeho střel od města.

Bašty budované na hlavní hradební zdi byly do města často otevřené, převyšovaly korunu hradební zdi s cimbuřím, které tvořilo předprseň branného ochozu a mělo někdy střílny. Další střílny byly umístěny v nejvyšších patrech bašt. Původní jednoduché obdélníkové střílny byly nahrazovány klíčovými střílnami pro ruční palné zbraně a rozvíjely se i jejich varianty, například střílna křížová. Tento převrat se udál právě v průběhu druhé čtvrti 15. století. Jeho bezprostřední důsledky se plně projevily až při úpravách městských opevnění za vlády krále Jiřího z Poděbrad.

Svitavské opevnění v pohusitské době

opevneni-svitav-15.-stol..jpg

Změny, které probíhaly ve válečnictví a opevňování středověkých měst, se nevyhnuly ani Svitavám. K významnému přelomu došlo v roce 1450, kdy město převzal od olomouckého biskupa držitel sousední Litomyšle pan Zdeněk Kostka z Postupic. Ten zamýšlel si město, poničené v husitských válkách, pro svůj rod podržet, a proto se i o něj začal více starat. Mimo jiná opatření se jej rozhodl moderně opevnit.

Vojenská obléhací taktika během husitských válek výrazně pokročila a středověká města již nevystačila se zastaralým gotickým opevněním. Na tento vývoj musel reagovat i Zdeněk Kostka z Postupic, který byl zkušený válečník. Proto uplatnil při novém opevňování města nejmodernější novinky, které tehdejší válečnictví přinášelo.

Tak byly v 50. letech 15. století i ve Svitavách vybudovány půlkruhové bašty, které převyšovaly hradební zeď. Byl zde uplatněn nový prvek aktivní obrany – flankování, boční střelba vedená podél kurtin a ostřelování paty opevnění z vystupujících flankovacích článků (bašt). Flankovací věže či bašty byly doplněny střílnami pro palné zbraně. Jednak to byly střílny klíčové pro střelbu z hákovnic a ručnic, jednak to byly obdélníkové ústupkové střílny na ochozu hradeb a ve vyšších patrech bašt pro tarasnice, hradební děla či jiné palné zbraně. Tyto obdélníkové střílny byly buď kamenné, nebo vyzdívané z kvalitních cihel. Vzdálenost střílen na ochozu hradby byla asi 3-3,5 metru. Výška hradeb nebyla všude stejná, ale můžeme ji odhadnout na 6-8 metrů podle terénních podmínek. Síla hradební zdi byla asi 2 metry, na koruně hradby v místech ochozů byla poněkud slabší.

Hradební novinky

sybasta.jpg

Velká pozornost byla věnována opevnění městských bran. Můžeme předpokládat, že vedle klíčových střílen byly na věžích bran osazeny i pokročilejší křížové střílny. Další novinkou, která se začala po polovině 15. století uplatňovat v opevnění českých měst, byly barbakány, často polygonálního půdorysu, které byly budovány před branami. Barbakány budované v příkopu umožňovaly velkou koncentraci palných zbraní obránců a svou hmotou kryly před přímým ostřelováním hlavní bránu. Tak tomu bylo v blízké Poličce či Vysokém Mýtě a je možné, že tato novinka byla využita i při opevňování Svitav.

Jistě byla ve Svitavách nově vybudována i parkánová zeď. Ta bývala někdy doplněna nízkými baštami, někdy byla bez bašt. Budována byla 8-15 metrů před hlavní hradbou a často stoupající přímo z hradebního příkopu. Těžiště obrany se tak přeneslo z hlavní hradby na parkánovou zeď. Val před městskými příkopy nadále zůstával důležitým prvkem obrany města. Parkánové zdi se ve Svitavách nedochovaly, ale zcela určitě zde existovaly. V listině z roku 1547 je zmínka o obnovení valu a parkánové zdi. Hlavním stavebním materiálem při výstavbě hradeb zůstala, stejně jako v minulosti, opuka.

Svitavské opevnění v dalších stoletích
Již za Kostků z Postupic byly Svitavy a jejich okolí dějištěm válečných akcí, když se v letech 1468-69 v kraji pohybovalo uherské vojsko krále Matyáše Korvína. Proti němu válčil ve službách českého krále Jiřího z Poděbrad i Zdeněk Kostka z Postupic. Svitavy byly převážně německé a katolické město a stály v této válce na straně Matyáše Korvína. Ve Svitavách byla nějaký čas umístěna uherská posádka pod velením českého hejtmana Rybníčka, který byl v uherských službách. Nikde však není zaznamenáno, že by se nově opevněné město za svými hradbami v té době bránilo.

Doba jagellonská, tedy období od roku 1490 do 20. let 16. století, znamenala dovršení vývoje započatého již v době husitské, souběžně se však objevují náznaky již zcela nového pevnostního systému období renesance. Lze říci, že většina nových opevnění, prováděných velmi nákladně, zastarala již v době svého vzniku a jejich účinná působnost trvala jen několik málo desetiletí. Celé toto fortifikační úsilí doby poděbradské a jagellonské však mělo jen nepatrnou životnost. Dělostřelecká technika šla totiž rychleji než vývoj opevnění, charakterizovaný nákladnými dlouhodobými stavbami, a záhy jej předhonila.

Turecká hrozba

sybastaiizborena.jpg

Pro mnohá města se staly v 16. století městské brány jen reprezentativní ozdobou, a tak byly jejich věže opatřovány hodinovými stroji a jejich gotická strohost byla setřena renesančními štíty a někde byly brány pokryty i sgrafitovou výzdobou. Nad průjezdy bran bylo již od 15. století zvykem osazovat erby města a vrchnosti či desky s nápisy o výstavbě brány někdy doplněné o citáty z bible. Tento trend se nevyhnul ani Svitavám, které jistě nechtěly zůstat pozadu za ostatními hrazenými městy. Města na opravách hradeb šetřila a jen občasné obavy z vpádu Turků na Moravu v 16. století nutily měšťany, aby městské hradby alespoň přiměřeně opravovali.

V zápisech ze 16. století je několik zmínek o požárech ve městě, které se jistě dotkly i městského opevnění. Je však nutné odmítnout názor, že by se část městských hradeb po požáru v roce 1590 již neobnovila. Byť údržba hradeb byla pro městskou pokladnu velká zátěž, město se nemohlo už z prestižních důvodů vzdát svého opevnění. Bylo běžné, že jednotlivé bašty či úseky hradeb byly svěřeny do péče včetně stavebních oprav městským cechům, a nejinak tomu bylo i ve Svitavách. Tak se v řadě měst setkáme s názvy bašt jako Řeznická, Soukenická, Ševcovská a dalšími. Měšťané či pověřené osoby měli povinnost držet na branách hlídky. I ve Svitavách jsou zmínky z 16. a 17. století o povinnosti měšťanů držet strážní službu. Město také mělo profesionální strážce městských bran, věžníka a vlastního trubače.

Švédi v branách

Když vypukla v roce 1618 třicetiletá válka, města, jejichž opevnění již dávno zastaralo, si začala uvědomovat, že proti armádám, které táhly naším územím, se nemají šanci za svými hradbami bránit. Městská výzbroj byla značně zastaralá a jejich děla, hákovnice a hradební pušky nemohou ráží ani dostřelem konkurovat obléhacím dělům nepřítele, která dokázala velmi rychle pobořit hradby či zapálit město.

Tak i opevněné Svitavy zůstaly napospas procházejícím armádám z Čech na Moravu či opačně. Když v listopadu 1639 přišli od Litomyšle ke Svitavám Švédové, údajně po žebřících přelezli nehájené městské hradby a město vyrabovali. Z okolí se pokusil o obranu proti Švédům pouze Lanškroun: prvnímu krátkému obléhání v roce 1639 odolal, ale při druhém obležení v roce 1643 byl brzy dobyt a vypleněn.

sybastadnes.jpg

Ani kvalitní hradby města Poličky nepřiměly zdejší měšťany v roce 1645, aby se proti Švédům bránili. V poličských letopisech je zaznamenáno, že před příchodem Švédů většina obyvatel město opustila a v poloprázdném městě čtrnáct dnů hospodařily „dva silní regimentové švédského lidu“. Svitavami prošla v závěru třicetileté války různá vojska, která, jak bylo tehdy běžné, loupila či požadovala výpalné a další kontribuce.

V roce 1648 skončila třicetiletá válka, která přivedla město do bídy a dluhů. Listina z roku 1656 líčí chmurný obraz Svitav postižených válkou, ohněm a plundrováním. Velké starosti působil obyvatelům Svitavska i postup Turků v Uhrách v letech 1663-83 a jejich vpády hluboko na Moravu. Ale to se již nikdo na ochranu za městskými hradbami nespoléhal. Hradby pozvolna chátraly, bašty se stávaly skladištěm městského majetku a na zbytečné opravy přežitého opevnění město nemělo peníze. Kolem hradeb si u městských příkopů svitavští soukeníci a pláteníci začali stavět své valchy, máchadla a sušáky na plátno. Tak v průběhu 18. století docházelo k postupnému chátrání hradeb, které však nadále město souvisle obepínaly. Tehdy asi byly rozebrány parkánové zdi a bylo otázkou času, kdy dojde i na hradby.

Konec svitavských hradeb

Ránu svitavským hradbám zasadil velký požár města 4. září 1781, který zničil skoro celé město uvnitř hradeb včetně některých předměstí. Také další požáry ve městě v roce 1813, 1818 a 1825 urychlily odstraňování hradeb či jejich probourávání. Velký byl především požár v roce 1818. Tehdy začaly postupně mizet části hradeb, některé bašty a došlo i na bourání městských bran. Jak již bylo uvedeno, Dolní brána byla zbourána v roce 1819 a Horní brána v roce 1823. V průběhu 19. století bourání bašt a městských hradeb pokračovalo, byly zasypány městské příkopy a na jejich místě byly vysazeny aleje. Oba potoky obtékající město, byly postupně zatrubněny a staly se součástí městské kanalizace. Zanikl i rybník Schwemmteich na dnešním Malém náměstí.

Ani ve 20. století se bourání hradeb nezastavilo. Průběžně mizela další torza hradeb a bašt. A tak by se na první pohled zdálo, že se z celého svitavského opevnění dochovala pouze bašta na Hradební ulici u autobusového nádraží.

Mojmír Fadrný

Foto: archiv Městského muzea a galerie Svitavy a M. Fadrného, MV

 

Náhledy fotografií ze složky Svitavské opevnění

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA