Jdi na obsah Jdi na menu
 

Čerň mohelnické historie - poprava domnělého čaroděje Lautnera

21. 10. 2011

pamatnik_lautnera.jpg

Hon na vyznavače a přisluhovače ďábla, který vedl v druhé polovině 17. století na Šumpersku fanatický inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu (dnešních Zlatých Hor), si vyžádal více než stovku obětí a nevyhnul se ani blízkému Hřebečsku – černě se zapsal do historie Mohelnice. Upomínku na Bobligovo řádění nalezneme v městských sadech, kde je umístěna deska na paměť šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera, který byl právě zde upálen, když ještě předtím byl vězněn v biskupské káznici pro duchovní na Mírově.

Proč si Boblig políčil kromě jiných také na oblíbeného děkana, není přesně známo. Snad právě proto, že se Lautner v Šumperku těšil velkého respektu a úcty a že k jeho dobrým přátelům patřili bohatí šumperští měšťané, jejichž majetky Bobligovi, původně povolanému na velkolosinský zámek, učarovaly. Jistou roli také nepochybně sehrál i fakt, že Lautner byl velmi shovívavý k nekatolíkům mezi „svými ovečkami“, a výrazně se tak lišil od ideálu bojovníka proti kacířům.

Krystof Alois Lautner

Kryštof Alois Lautner se narodil v roce 1622 v Šumperku, studoval v Olomouci, Vídni nebo Štýrském Hradci, v Olomouci byl roku 1656 vysvěcen na kněze. Po duchovní činnosti v Dolní Moravici a Osoblaze se na pozvání přítele Kašpara Sattlera vrací do Šumperka, kde je později povýšen na děkana. Jindřich František Boblig, narozený kolem roku 1612, pro změnu studoval vídeňská práva, kde ovšem nesložil doktorát. Jako kandidát církevního a světského práva získal praxi během čarodějnických procesů v rodném Slezsku – jen v jeho rodných Zlatých Horách bylo pro čarodějnictví popraveno 54 osob. V době, kdy byl povolán do Velkých Losin, mu bylo kolem šedesátky, a protože mu olomoucká advokátní praxe neprosperovala, provozoval zájezdní hostinec.

Hon na čarodějnice na Šumpersku začal o Květné neděli 1678. Do kostela v Sobotíně na mši tehdy přišla Marie Schuhová, žebračka z blízkých Vernířovic. Posvěcenou hostii při přijímání nespolkla, nýbrž nenápadně si ji vytáhla z úst a schovala pro porodní bábu Dorotu Groerovou, které onemocněla kráva a hostie ji měla vyléčit. Počínání Schuhové si však kdosi všimnul a zanedlouho o tom věděla hraběnka Angelia Anna Sibyla z Galle, sídlící na velkolosinském zámku. A hraběnka na svém panství nehodlala čarodějnici trpět.

Zamek Velke Losiny

Inkviziční tribunál ve Velkých Losinách v čele s Bobligem byl ustanoven v září 1678, přičemž už jen přestěhování do Losin znamenalo pro Bobligovu kapsu nějaké ty zlaťáky, další se sypaly s činností tribunálu. První proces se tak táhl skoro rok, hranice pro čtyři domnělé čarodějnice vzplála začátkem srpna 1679. Pro Bobliga to však byly jen malé ryby, chudé venkovanky, on měl spadeno na majetnější obyvatele tohoto kraje (a dokonce se pokusil z čarodějnictví nařknout i měšťany v Olomouci!) a dělal vše pro to, aby mohl přesunout sídlo tribunálu do Šumperka. Mimo jiné začal také ovlivňovat výpovědi svých mučených obětí, které musely chtě nechtě uvádět jména spoluviníků, ta jim ale často byla napovídána. Koncem roku 1679 již byl Boblig předsedou mimořádného inkvizičního tribunálu v Šumperku...

Právě skrze zkreslené výpovědi, mimo jiné i zatčené Marie Sattlerové, manželky výše zmíněného Kašpara Sattlera, Lautnerova dobrého přítele, zpracoval Boblig na konci jara 1680 obžalovací spis na šumperského děkana. Lautner byl podle Bobliga služebníkem ďábla, který by se, jak později tvrdil, raději na kusy nechal roztrhat, než aby se přiznal, což doložil třemi desítkami protokolů z výslechů uskutečněných tribunály jak v Losinách, tak v Šumperku. Nejspíše také kvůli přímluvě Karla Julia Kotulínského z Kotulín, hejtmana svitavského a mírovského panství, ustanovil brzy olomoucký biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu speciální komisi, která měla prověřit obvinění vznesená nejen proti Lautnerovi, ale i proti dalším duchovním z olomoucké diecéze.

veznice Mirov

Komise po prezentaci důkazů souhlasila s Lautnerovým zatčením, ke kterému však nemohlo kvůli jeho oblíbenosti dojít v jeho šumperském působišti, neboť by mohlo vyvolat nepokoje. Děkan Lautner tak byl zatčen během posvícení 16. srpna 1680 v Mohelnici, kam ho pozval jeho kolega a bývalý spolužák Winkler, který zasedal taktéž v biskupské vyšetřovací komisi, a následně byl odvezen do věznice na Mírově.

Dlouhých pět let trvalo Lautnerovo věznění. Mírovskou a později speciálně pro něj zřízenou mohelnickou celu (na Kostelním náměstí) opouštěl jen kvůli výslechům v Šumperku a Losinách, a to nemyt, neholen, nestříhán, aby co nejvíce připomínal ďáblova služebníka. Jedinými Bobligovými trumfy proti němu přitom byly pro vzdělaného člověka jistě mučivé vězeňské podmínky a obvinění a svědectví, která další z obviněných vznášeli přímo do Lautnerových očí – on svým přátelům však odpouštěl a své čarodějství popíral. Až v červnu 1684 svolil biskup k použití mučicích prostředků – a Lautner nakonec ve strašných bolestech přiznal vše, co po něm Boblig chtěl. Pravdivé však bylo pouze obvinění, že udržuje intimní styk se svou hospodyní...

První zářijový den roku 1685 byl v Olomouci vynesen rozsudek, který na základě obvinění a doznání ke všem možným i nemožným hříchům (mimo jiné neřestnému tanci či obcování s duchy) stanovil, že Lautner má být „odevzdán do rukou kata, aby jeho tělo veřejně na popravišti a zaživa až na popel spálil.“ Datum popravy bylo stanoveno na 18. září, místem měla být Mohelnice, protože v Šumperku se děkan stále těšil dobré pověsti a poprava by mohla být narušena či dokonce zmařena. Aby Boblig přece jen ještě Lautnerovi uškodil, rozšířil po vichřici, která kraj pustošila týden před popravou, že to je právě děkanovo dílo a pomsta ďábla za jeho odsouzení k smrti.

Mohelnice

Na Lautnerovu popravu se 18. září přišlo a sjelo podívat na dvacet tisíc lidí, dokonce až z Vídně či Říma. Hranice byla postavena v místě dnešní pamětní desky v městských sadech a Kryštof Lautner na ní stanul co nejodpornější – špinavý, zarostlý, v otrhaných šatech – a po potupném obřadu v místním kostele odsvěcen. Přes všechno volání o nevině a po spravedlnosti, mu byl na krk zavěšen pytlík střelného prachu, který ho měl rychleji dovést k milosrdné vysvobozující smrti, avšak jen jej ještě více jeho vzplanutí poranilo. Lautner tak umíral, byť se jmény svatých v ústech, v ohromných bolestech a už při popravě se začaly objevovat hlasy, že je vlastně mučedníkem. Po dohoření hranice byl jeho popel vysypán do Moravy a záhy byly z jeho majetku zaplaceny soudní a vězeňské výlohy a napakovány kapsy a truhlice biskupa a členů komise včetně Bobliga.

Ten mimochodem řádil na Šumpersku až do roku 1696, kdy byla jeho šumperskému tribunálu zastavena činnost, když už čtyři roky předtím zanikl tribunál velkolosinský. Ve jménu „správné věci“ poslal na smrt přes 100 lidí, z jejichž majetku si následně „uloupl“ svůj díl, takže v závěru si užíval velkého bohatství. Bez výčitek svědomí.

Celých tři sta let poté, co obávaný inkvizitor zemřel, tedy v roce 1998, byl Lautnerův případ přezkoumáván na půdě olomouckého arcibiskupství. Zvláštní komise domnělého čarodějnického děkana rehabilitovala – jako jedinou oběť čarodějnických procesů – a prohlásila ho za Svědka víry. Od roku 2000 je pak na budově šumperského děkanství umístěna deska upozorňující na Lautnerovo působení, stejně tak jako upomíná na jeho tragický konec deska v mohelnickém parku.

Martin Višňa

Zdroj: Jiří Bílek - Bílá místa české historie 1, wiki

Foto: MV, znatemapu.cz (pamatnik), Muzuem Šumperk (Lautner)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář